Vyčítavý pohled Věry Kláskové při nahrávání projektu Wide, Wide Waters. Zase jsem nebyl střízlivý.

Po mimořádně střízlivé úvaze jsem raději strávil léto osobitým způsobem na zámku. Schwarzenbergové tam kdysi v letních měsících rádi pravidelně pobývali. Já jsem tam moc rád nebyl, nekonečné schůze klientů s terapeutickým týmem mne ničily.

Konaly se sice v krásném sále, ale jeho akustika byla zoufalá. Z pronášených proslovů jsem nerozuměl ničemu.

Nicméně díky týmu, kterému tam velel tento pán, jsem se během tří měsíců dostal do použitelného stavu. Všem závislákům velmi doporučuji! Kolem zámku se rozprostírá krásný park

s drobnými stavbami.

V něm jsem se naučil znovu chodit, v srpnu už jsem hůlku, do té doby nezbytnou, používal jenom jako lázeňský švihák, jak pravil jeden z terapeutů. Když nebyl zrovna nějaký poplach, rád jsem sedával na této lavičce:

5. září mě zeť Honza Kec odvezl domů do České Lípy, už šestnáctého jsem se radostně zúčastnil mejdanu ve vinárně.

Alkoholik po terapii prý už nesmí do smrti k chlastu ani přivonět, nesmí mít doma půllitr a štamprlata, nesmí používat Pitralon po holení, nesmí vstoupit do restaurace ani mezi regály s chlastem v supermarketu. Musí navštěvovat různé doléčovací spolky, srazy abstinentů atd., atd. Zvolil jsem vlastní cestu: nesmím se toho napít! Ani maloučko! Jinak se neomezuji, kromě několika konzultací s psycholožkou během prvního roku abstinence žádné speciální služby nevyužívám. K nepití je zapotřebí se rozhodnout a toto rozhodnutí stoprocentně dodržet. A malou poznámku si neodpustím: psychiatři, psychologové, item různí adiktologové nepotřebují abstinenty; živí je hlavně recidivující závisláci!

Byl jsem zpátky v České Lípě. Nebyl jsem už sice Věřiným MANAŽELEM, ale opět jsem se ujal role MANAŽERA.

Starý kostelík v Jáchymově mne viděl opět v roli asistenta, pomocníka a fotografa.

Během dalšího roku jsem si nechal vyměnit čočky v očích, neboť skrze šedý zákal se vidí blbě. Oční oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi také doporučuji! Dával jsem se postupně dohromady. S Věrou jsme se zajeli podívat na jazzový koncert do kavárny Píchlá nota v Doksech.

Setkaly se tam po delším čase spolužačky z konzervatoře.

Elena Sonenshine je jméno té dámy vpravo. Úžasný večer!

Vrátil jsem se do života. V Žandově jsme místním fanouškům pomohli s organizací Irského dne. Maskován za leprikóna jsem bavil rodiny s dětmi, u baru jsem si dával kolu

a bylo veselo.

Věra už na mě zase poťouchle koukala jako v dobách minulých.

Byl jsem opět zodpovědný a pilný.

Dokonce mi před okny zase zaparkovalo auto s televizním štábem.

Točili doma u Věry,

u mě, na hradě Lipý

a v Pizzerii Genovese. Výsledek můžete spatřit ZDE. V září se pak konala akce NA SHLEDANOU, LÉTO!, kde jsem se v míru potkal i s rudými bratry.

Svatého Patricka 2019 jsme oslavili v Chrudimi v hrobce. Mají tam moc šikovnou hrobku.

Všechno fungovalo normálně, zvláště vydařený byl koncert v kostelíku ve Vlčí Hoře.

Rok 2020 nezačal dobře. Pandemie záhadné „chřipečky“ COVID nejprve udeřila, pak trochu polevila, takže jsme stihli udělat hbitě devět koncertů. Poslední byl v postoloprtské knihovně: pořad o naší cestě do Nashvillu.

7. října nás ale choroba dostihla. Nejhůře Ondru, který náhle omdlel a po transportu záchrankou si tři dny poležel ve špitále, já jsem jen tak tak dolezl domů, kde jsem si naměřil 41°C, Věra měla trochu lehčí průběh. 12. října jsme jeli na test, byli jsme samozřejmě pozitivní, což bylo zjištění negativní; zdraví se vracelo pomalu.

Doufám, že mě ještě další hudební požitky čekají. V posledních měsících se nějak moc kácí v našem lese.

Dopsáno zatím tady pocaď 21. prosince 2020.