To je můj rodný dům v roce 2018 po zestátnění, restituci, prodeji a rekonstrukci. Narodil jsem se v bytě v prvním patře. Tenkrát se ještě rodilo většinou doma nebo v křoví vedle pole.

Babičce Anně patřila ideální polovina oné reality, což byla v těch dobách velká radost: musela platit daně, zajišťovat opravy, ale nesměla si stanovit výši nájemného. V šedesátých letech pak pustnoucí nemovitost ráda předala státu.

Rodičové měli z miminka velkou radost. Můj rozněžnělý tatíček si hned začal psát deníček, ze kterého vybírám stěžejní informaci. POZOR! TEXT OBSAHUJE ZAKÁZANÉ MNOŽSTVÍ ZDROBNĚLIN!

Pouhou půlhodinku poté, co jsem spatřil světlo světa, jsem dostal dávku jazzíčku do čerstvých oušek! To samozřejmě v dalších letech pokračovalo, gramofon i moje postýlka byly ve stejné místnosti. Zajímavé je, že píseň My Bonnie... je irská. Jako by to předznamenalo mé hudební směrování po mnoha letech.

Byl jsem potom pořád (dle úsudku jiných) rozkošný a brzy se začaly projevovat mé budoucí záliby: mašinky,

úřadování

a hudba.

V první třídě jsme měli povinně katolické náboženství. Pokud si rodiče přáli, aby potomek chodil na československé (dnes husitské), nebo aby nechodil vůbec, musel přinést do školy písemné potvrzení. Byl jsem tedy vzdělán katolicky a absolvoval jsem i první svaté přijímání. Ve druhé třídě (1953) už museli naopak přinést potvrzení ti, kteří chtěli na nějaké náboženství chodit. A ve čtvrté jsme už všichni vesele dělali pionýrský slib.

V hlavičkách jsme měli chaos. Doma mi visel nad postelí andělíček strážný, ve škole vedle tabule Gottwald a Stalin. Ještě horší bylo, že polovina mých předků žila na vesnici, kam jsme museli jezdit pomáhat při žních.

Získával jsem všemožné zkušenosti, stýkal se s babičkou a dědečkem, se dvěma bratránky a se zvířátky.

Hudba žádná, zato dosti četby; dědeček byl totiž velký knihomol. Byl jsem vždycky rád, když pršelo.

V zimě to bylo lepší. Od sedmi let jsem chodil na hodiny klavíru k pratetě Františce Boušové.

Ta dáma zahrála ještě ve vysokém věku s přehledem Ježkův Bugatti Step a podporovala mě při hraní populárních písní a tanečních skladeb. Od druhé do čtvrté třídy jsme navíc měli třídního učitele, který hrál na housle a z většiny žáčků dokázal vytvořit dvojhlasý (!) pěvecký sbor a vítězit s ním v soutěžích. Stanislav Pobříslo bylo jeho jméno.

A v šesté třídě jsme vyfasovali dalšího špičkového třídního. Antonín Hejda byl za války v anglické armádě, nějaký čas fungoval jako profesor na pedagogické fakultě, ale ve stále rudějších časech byl odsunut jako prostý učitel do základní školy. Hrál na čtrnáct hudebních nástrojů, jako správný starý Sokol občas udělal na katedře stoj na jedné ruce s tělem vodorovně. Při tělocviku předváděl rozpory a přednosy na kruzích jen to svištělo. Ze žákyň druhého stupně vytvořil šedesátičlenný sbor, který jsem doprovázel na klavír při provádění Ježkových skladeb Svět patří nám a Proti větru, což byla osobitá úlitba žadatelům o angažovaný repertoár. Jinak děvenky pěly trojhlasně české lidové písně, opět s velikými úspěchy při soutěžích.

Jistý vliv na mé hudební znalosti měly i pobyty na pionýrských táborech v letech 1957 a 1958.

Kromě znalosti pádlování a tančení mazurky jsem se naučil i pár trampských písniček.

V budějovické Stromovce (neboli na Dlouhé louce) byla vybudována po sovětském vzoru pionýrská železnice, kde se ovšem má touha řídit vlak bohužel ukojit nedala.

Ruské děti provozovaly vlaky, které zajišťovaly skutečnou dopravu v zábavních parcích. Naši provozovatelé však až před zahájením zjistili, že československé předpisy to dětem nedovolují. Vláček, který navíc jezdil pouze o nedělích stále dokola kolem louky odnikud nikam, záhy zanikl. Měl jsem doma jako náhražku vláček elektrický o rozchodu 0.

Po celá školní léta byl mým nejbližším kamarádem o tři roky starší Pavel Kozák, který bydlel s rodiči v našem domě.

Mnoho šachových partií jsme odehráli, mnoho ptákovin vymysleli. Vlastnil jsem i loutkové divadlo, jež nám umožňovalo pořádat recesistická představení pro lidi z domu a okolí. Netušili jsme, že jednou budeme hrát v Praze bigbít a později založíme country kapelu.

Blížil se konec základní školy, která v té době přecházela z povinné osmileté docházky na devítiletou. Kdo se nedostal na střední školu, šel do deváté třídy. Skončil jsem v osmé, přijímačky na průmyslovku jsem udělal bez problému. Měl na tom i značnou zásluhu pan učitel Alois Terš, jenž výuku výtvarné výchovy pojímal prakticky, takže jsme nemalovali jenom „pocity“, ale učil nás i tvorbu písma a správné zobrazení perspektivy.

Byl to chytrý a hodný pán, zůstala po něm spousta obrázků z jihočeských vesnic, které dnes dokumentují řadu zaniklých staveb. V některých třídách učil i matematiku a organizoval v budějovickém okrese matematickou olympiádu. Chodil jsem do jeho přípravných kurzů pilně a dovedlo mě to k slavnému vítězství.

A nesmím zapomenout na paní učitelku Jíšovou.

Paní Jíšová s námi nastudovala maňáskové provedení díla Josefa Čapka Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort, v němž jsem nezapomenutelným způsobem vytvořil postavu i hlas přežraného černého psa.

Během studií na strojní průmyslovce došlo k posunu a rozšíření mého hudebního vkusu. V té době končila éra dixielandu a začínala éra rocková.

V tanečních se už vyučoval twist, ale ještě také charleston. Poslouchali jsme tradiční jazz z českého rádia, rockové kapely z „laxíku“, tedy z Radia Luxembourg. Jak jsem byl dojat, když jsme okolo toho vysílače o padesát let později frčeli autem při jednom z našich krátkých pobytů v Lucembursku!

Během času jsme si s přítelem Kozákem oba opatřili magnetofony a nahrávali a nahrávali a přehrávali a kopírovali.

Sezóna 1963/64 byla těhotná hudebními zážitky. Měli jsme nahrané první singly Beatles (Love me do atd.), ve třídě jsme dali dohromady malou kapelu. Její ozdobou byla Dana Jašková, pozdější inženýrka v oboru jaderných reaktorů.

Spolužák Jirka Kadlec v kapele ovšem neobsluhoval housle, nýbrž kytaru. Od něj jsem se naučil hrát na piáno podle akordových značek.

Piáno však není všude, takže jsem často z nouze hrával na klaviphon, světově unikátní výrobek krnovských varhanářů:

Uvnitř byly kůžičky, ty drnkaly o kovové jazýčky, jejichž chvění snímaly cívčičky a elektrický signál šel do zesilovače. Výhoda byla, že to byl nástroj neomezeně polyfonní, nevýhod bylo více: všechny tóny hrály stále stejně nahlas, takže se na to muselo hrát jako na cembalo. Zvuk to mělo trochu jako dětská hračka, občas se musel některý jazýček pracně dolaďovat a opravovat.

Pavel Kozák tou dobou studoval v Praze na stavební fakultě, takže jsme se vídali jen občas o víkendu. Nejbližším kamarádem se mi stal Pavel Janoušek z paralelní třídy. Jeho otec byl výpravčím ve stanici Hluboká nad Vltavou; tam jsme si jednou udělali výlet a vrátili se do Budějovic na lokomotivě.

Parní krasavice řady 475 (ilustrační foto), Šlechtična, mi splnila jeden z dětských snů, Ostatně, z českých skladatelů mám nejraději Antonína Dvořáka. Janoušek měl kromě dobrého tatínka hlavně elektrickou kytaru, na níž hrál vcelku úspěšně několik skladeb z repertoáru anglické skupiny The Shadows, především světoznámý instrumentální hit Apache. Krátký čas jsme spolu dokonce hráli ve vojenské kapele na budějovickém letišti, ale největší, náhlý, ojedinělý a krátký úspěch jsme měli na Silvestra 1963, kdy jsme napochodovali do tehdejšího Domu armády (původně Německý dům, později Městský dům kultury, ještě později Slavie) a nabídli se, že jim tam na úvod zábavy zahrajeme. Byli jsme ovšem jenom tři: Janoušek, já a Tolja Kohout.

Na místě jsme ukecali bubeníka místního orchestru Metroklub Láďu Reindla, aby si to střihnul s námi. Repertoár byl jasný: Apache a klavírní rocková instrumentálka, kterou jsem měl nadřenou já podle nějaké nahrávky. Přitočil se k nám ovšem jakýsi mladík, přitáhl kontrabas a pravil, že by si s námi rád zazpíval rockovou pecku Lucille z repertoáru Little Richarda. Ještě nám prozradil tóninu, ve které si to přeje hrát, a šli jsme na plac. Janoušek používal jako kytarové kombo předělané staré rádio, na něž vymaloval bílou barvou nápis TO NENÍ RÁDIO, TO JE ZESILOVAČ!. Měl kus stíněného kabelu (tehdy to byla převeliká vzácnost!), jehož konce byly zasunuty do zdířek a zajištěny sirkami (konektory nebyly). Kabel však byl jenom něco přes metr dlouhý, takže rádio-zesilovač musel milý Pavel mít stále u pravé nohy. Do středu jeviště své zařízení obratně dokopal. Zahráli jsme a publikum zešílelo. Pořadatelé žádali, abychom přišli znovu o půlnoci; že jako přivítáme nový rok rockem. Přišli jsme. Celý sál byl plný ožralých občanů, kapela hrála pochod, při kterém opravdu pochodovala v čele zástupu opilců okolo sálu stylem podlaha, židle, stůl, židle, podlaha a tak stále dále kolem. Jenom rytmická skupina zůstala na jevišti, neboť s klavírem a soupravou bicích se pochoduje obtížně. Všichni byli ve stádiu, kdy se správný Čech vrací ke svým hudebním kořenům. Už jsme si nezahráli, premiéra byla i derniérou.

Tolja Kohout chodil na základní škole do stejného ročníku jako já a bydlel přímo ve škole u svého dědečka školníka. Jeho maminka byla ruská baletka (odtud jméno Anatolij), dlouhodobě působila v Bratislavě. Tolja se stal jedním ze zakládajících členů skupiny Sinners, z té se posléze zrodil Katapult. V Sinners se vystřídala řada muzikantů, někteří měli se mnou co do činění.

Od Ivo Hofbauera jsem se naučil některé rockové kudrlinky na klavír, Bohouš Vávra je můj vzdálený bratranec (vnuk Marie Zochové), Jindřich Herbst byl výborný zvukař, který měl párkrát podíl na úspěchu mé pozdější kapely Bobři, bubeník Petr Doležel bydlel dlouhá léta v činžáku vedle mého rodného domu a třesk jeho škopků se často rozléhal ulicí. Tůmova ulice v Českých Budějovicích byla vůbec na muzikanty úrodná, v protějším domě bydlel výše zmíněný bubeník Láďa Reindl a violoncellista Josef Žák, v sousedním domě vedle budoucí expert na dějiny italského umění a profesor Petr Porcal hrával na dudy.

Ve škole jsem měl štěstí na dva zajímavé kantory:

Na této fotografii se celá naše třída žene za nimi v jakémsi cizím městě, kde jsme byli na exkurzi. Ten vlevo je třídní profesor ing. Loukotka, který dokázal čtyři roky s námi vysloveně kamarádit a přitom neztratit náš respekt a úctu, ten vpravo je profesor Řehoušek (dějepis, politická ekonomie, civilní obrana), velký srandista. Zajišťoval operní představení pro celou školu v blízkém divadle. Pečlivě nás ovšem předem připravil, takže samotná akce proběhla hladce, jenom několik nejotrlejších nekulturních barbarů se vždycky ilegálně odpojilo napojit do protější restaurace Savoy.

Léto po maturitě jsem částečně trávil pod stanem u spolužáka Pavla Vejvary v Brloze u Českého Krumlova. Vynikající muzikant, který o šest let později hrál jednu z hlavních rolí v mém hudebním životě.